
Naty's paras
24. března 2016 v 13:52 | Daky
Komentáře
[1]: Paras začal zběsile otáčet hlavu, pak si tě všiml, udělal pár kroků dozadu a skrčil se do vysoké trávy, tak že jsi viděla jenom dvě malá očka a houbičky na jeho zádech. Sledoval tě, netušil, co si má o tobě myslet.
[2]: Jen se usměju a nechám ho, ať se trochu rozkouká. Snad když uvidí, že mu nic nehrozí, přijde blíž. Vypadá to, že je celkem bojácný, uvidíme. Pomalu, abych ho nepoplašila rychlým pohybem, vytáhnu ze svého batohu sešit, tužku a gumu a začnu něco kreslit, abych mu dala najevo, že po něm nejdu a že může být naprosto v klidu.
[3]: Paras nadále čekal v trávě, udělal dva opatrné kroky blíže k tobě. Zastavil se a zadíval se na ten sešti. "Co to kreslíš?" zašeptal spíše do trávy, než k tobě, přitom z tebe nespouštěl pohled, připraven kdykoliv utéct.
[4]: Právě dokončím náčrtek Bulbasaura, jak leží pod stromem, když uslyším, jak ke mně Paras promluví. ,,Pokémona. Chceš se podívat?" řeknu stejně tiše, jako to řekl on a pomalu sešit položím přede mě, aby k němu mohl přilézt a kouknout se.
[5]: Zadívá se na tebe a potom na sešit položený na zemi. Opatrně kývne a začne se přibližovat. Jakmile se došourá k sešitu zadívá se zase na tebe, lehce vystrašně a potom na obrázek. Zvedne hlavu. "Pěkný," zašeptá, tentokrát trochu více nahlas a s menšími obavami v hlase, přesto je vidět, že ti pořád nevěří, jelikož jakmile řekne, že pěkný udělá dva kroky dozadu.
[6]: ,,Díky." odpovím mu taky trochu hlasitějším tónem. Vezmu si sešit zpátky k sobě a odložím ho do batohu. ,,Co se takhle seznámit? Osud nás dal dohromady, tak to se mnou budeš muset vydržet." řeknu a zadívám se na něj.
[7]: Paras skloní hlavu. "No, tak, možná, trochu. Já já jsem Paras," dostane ze sebe normálním, ale vyklepaným hlasem. "Osud? Ty věříš na osud?" zeptal se tě už trochu jistěji, ale pořád bylo vidět, že kdyby neměl tolik nohou už by ležel strachem rozpláclý na zemi.
[8]: ,,Já jsem Naty, ráda tě poznávám. A samozřejmě že věřím na osud, rozhodně není náhoda, že jsme my dva skončili spolu. Co myslíš?" odpovím a usměju se.
[9]: Paras přikývne. "asi to není náhoda. Myslíš, myslíš, že jsem silný?" zeptá se tě z ničeho nic. Netuší kde se to uvnitř nej vzalo, ale řekl to konečně bez klepavého hlasu.
[10]: ,,Určitě jsi. Každý Pokémon je nějakým způsobem silný." řeknu a podrbu se na ruce. Zatím to jde docela dobře.
[11]: Parasovi se rozzáří očka. "Vážně si to myslíš, že jsem silný?" vypadá velice šťasně a motivovaně. Vypadá to, že se mu jako trenérka začínáš pomalu, ale jistě líbit.
[12]: ,,Jasně že jo!" zasměju se jeho nadšení. ,,A budeš ještě silnější! A spolu všem ukážeme, že travní Pokémoni jsou nejlepší Pokémoni na světě!"
[13]: Paras zvedne dvě svoje klepeta do vzduchu a radostně přikývne, pak se, ale zarazí. Ale to budu muset bojovat? Bolí bojování, že ano?" zeptá se tě zase vystrašeně.
[14]: Zamyslím se. Bojování docela bolí, a jestli se Paras bojí bolesti, bude to trochu problém. ,,No... Bolí, ale když bojuješ, tak to neznamená, že tě soupeř musí svým útokem zasáhnout. Můžeš se i vyhnout, nebo se naučit útoky blokovat. Víš že travní Pokémoni mohou umět plno skvělých útoků a mohou mít hodně zápasových taktik? Jsem si jistá, že tu existuje způsob, jak předejít tomu, aby tě soupeř zranil. Všechno se časem naučíš, neboj. A pokud se bojíš toho, že to bude bolet, tak se neboj, v bolesti tě nenechám. Od toho existují léky, jako třeba potiony, víš? Když tě v zápase nastříkám potionem, tak tě soupeřův útok hned bolet přestane." odříkám.
[15]: Zadívá se na tebe a poslouchá každé tvé slovo. Poté jenom přikývne. "Takže, kdybych se naučil nějaký obraný útok, tak mě už nedáš pryč? I kdybych prohrál?" řekne s obavami v hlase.
[16]: Pomalu natáhnu ruku, abych ho pohladila po houbičce. ,,Pryč bych tě nedala ani za nic, už vůbec ne za to, že by jsi prohrál. I když prohraješ, tak to můžeme zkoušet znovu a znovu, chybami se člověk nebo i Pokémon přeci učí, ne? Když se něco nepovede, napodruhé se to určitě podaří lépe."
[17]: Paras se pousměje a užívá se tvé pohlazení. "Takže, i kdybych pořád prohrával nevzdáš se mě? budeš mě mít pořád stejně ráda?"
[18]: ,,Si piš." usměju se a když zjistím, že se mu to líbí, tak pokračuju v hlazení. ,,Nechtěl bys nějaké jméno? Trochu se mi příčí tě oslovovat tvým druhem. Lidé taky na sebe neříkají ,ty člověku', mají jména."
[19]: Paras se zamyslí. "Ano, ale mohl bych prosím o jméně rozhodnout a vybrat si ho sám? Chtěl bych totiž nějaké, které by mi dodalo trochu na sebevědomí, něco co by mi říkalo, že jsem silný," pousmál se na tebe.
[20]: Bylo sice zvykem, že jsem Pokémonům šílená jména dávala já, ale když chtěl... ,,Jasně, jen si vyber!"
[21]: Paras se na tebe trochu vyplašeně podívá. "No, já myslel, že mi dáš na výběr a já bych si vybral nějaké, které by se mi líbilo. Víš slyšel sjem o trenérch, co si jenom řekli přezdívku a hnedka se tak pokemon jmenoval.." řekne.
[22]: ,,Jo, aha... Promiň mi, špatně jsem tě pochopila." nervózně se usměju a nastane trapné ticho, které nakonec prolomím. ,,No... Pár jmen pro tebe bych tu měla, co třeba Soren? Nebo Tyson, Tremor, Lance, Blade..." začnu odříkávat jména co mě napadnou.
[23]: Paras se zamyslí, všechny přezdívky se mu zdají dobré. Pak, se ale rozhodne. "Chci být Soren, to zní silně a odhodlaně," usměje se na tebe.
[24]: ,,Tak dobře. A nechtěl by jsi něco podniknout?" pomalu se zvednu ze země, protože už mě bolí zadek.
[25]: Paras se na tebe podívá. "A co by to bylo?" jakmile se, ale zvedneš trochu ucukne a udělá dva kroky vzad, až teď mu dojde jak jsi velká.
[26]: ,,Neboj.." zase se rychle skloním a nastavím ruku, aby mi mohl vylézt na rameno. ,,Jestli se nebojíš výšky tak taky můžeš být velký." usměju se. ,,A nevím, co takhle se jen v klidu projít po okolí?"
[27]: Paras se na tebe podívá. "Tak tak velký? Co by to obnášelo, má to výhody?" přitom udělá opět dva opatrné kroky dozadu, ne ze strachu, ale aby na tebe lépe viděl.
[28]: ,,No, rozhodně by jsi měl větší sílu a pokud by jsi byl větší, tak by si měl i lepší obranu a zápasy by tě bolely přece jen méně, protože budeš víc odolný." odpovím mu.
[29]: Paras hltá každé tvé slovo. "Takže větší a odolnější. A zápasy by tolik nebolely. A kdybych se stal větším, měla by jsi mě více ráda a byla na mě více pyšná?" zeptá se tě, zřejmě je pro něj tvůj názor velice důležitý.
[30]: ,,Já tě budu mít ráda vždycky, nezáleží na tvé velikosti ani na síle, ale na tom, jaký jsi uvnitř."
[31]: Paras, se něco jako pousmál a začervenal se. "Myslíš to vážně?" zeptá se tě, vypadal, šťastně, jako malý kluk, který dostal právě zmrzlinu.
,,Samozřejmě že to myslím vážně! Ale teď vážně, co budeme dělat..." zamyslím se.
[34]: ,,Hele, Sorene, nezkusíme teda ten trénink?" zeptám se opatrně.
[35]: Paras se na tebe vyděšeně podívá. "Ale to by taky bolelo, nenene," zavrtí hlavou a ucouvne.
[36]: ,,Ale noták, to určitě zvládneš. Překonej ten strach. Budeme trénovat tak aby tě nic nebolelo, ano? Půjdeme na to pomalu, než si zvykneš." snažím se ho zklidnit.
[37]: Paras zběsile vrtí hlavičkou. "Ne, ne ne, to nedopadne dobře,"
[38]: ,,Vážně nechceš? Tak dobře, nutit tě nebudu." pokrčím rameny a znovu se posadím.
[39]: Paras se trochu uklidní a zadívá se na tebe. "Já, ne žebych nechtěl, ale mám strach," pronese a zadívá se do země. "Promiň," omluví se.
[40]: ,,To je v pořádku Sorene..." znovu ho pohladím po houbičce. ,,Jen řekni, až se na to budeš cítit, nebudu na tebe spěchat."
[41]: Paras zesmutní, má pocit, že tě právě zklamal, začne lehce popotahovat, ale pak se oklepe, přec pořád smutný se tě zepá. "Mohla by jsi mi aspon říct o čem takový trénink je a co bychom dělali? A jestli to bolí," pronese potichu.
[42]: ,,Samozřejmě." kývnu, na chvilku se zamyslím a pak začnu říkat to, co jsem o trénincích slyšela od zkušenějších trenérů, kteří mě dřív učili v trenérské škole. ,,Víš, na trénincích se můžeš učit nové útoky, které potom využíváš v zápasech. Některé útoky soupeřovi ublíží, některé ho paralyzují, otráví nebo uspí a některé mu sníží obranu, rychlost a tak dál. Nové útoky se učí podle toho, jaké se můžeš naučít. Třeba ty se můžeš naučit Jedovatý pyl, Zuřivé sekání, Pijavičí život (Leech Life) a další vážně super útoky, které by se v zápasech dobře využily. Nebo si v trénincích procvičuješ tvojí sílu, rychlost či obranu. Sílu, aby jsi co nejdřív vyřadil protivníka z boje, rychlost, aby ses dokázal vyhnout útokům a odolnost, neboli obranu, aby ti soupeřovi útoky tolik neubližovaly, respektive tolik nebolely. Ale nedokážu ti říct, jestli tě trénink bude bolet."
[43]: Paras se na tebe podívá. "Takže je to fajn zábava? Nebo budu muset posoudit sám?" zeptá se tě opatrně.
[44]: ,,Podle mě to zábava je, naučíš se novým věcem, získáš zkušenosti a až se trochu procvičíš, tak uvidíš, že se ti to zalíbí a přestaneš se bát. Ale nejspíš musíš posoudit sám, já to beru z pohledu trenéra, ne Pokémona."
[45]: "Nikdy jsem netrénoval," pronese. "Netuším jaké to je, ale ale když mě budeš trénvat ty, nemůže se nic stát, že ne?" zeptá se opatrně.
[46]: ,,Se mnou se ti vážně nic nestane, slibuju. Maximálně tě z tréninku druhý den budou bolet svaly z toho, jak tvrdě jsi makal." ušklíbnu se.
[47]: Paras se zadívá na svá klepeta a pak tedy nejistě přikývne.
[48]: ,,Takže jdeme? Nebo by jsi ještě raději počkal?" zeptám se, abych se ujistila.













Sedím v trávě pod stromem a hraju si s Pokéballem, který jsem dostala od profesora Oaka. Moc dobře jsem věděla, že se v něm skrývá Paras, můj první společník. Vím, měla jsem na výběr z několika Pokémonů, ale Paras byl jediný travní Pokémon k mání. Od mala miluju travní Pokémony a tak jsem se rozhodla, že na své cestě budu chytat jen travní typy a dokážu světu, že jsou to ti nejlepší Pokémoni, kteří kdy mohli existovat. Parase jsem se trochu bála, nevěděla jsem, jak zareaguje, až ho vyvolám z Pokéballu. Proto jsem byla strašně nervózní a v hlavě jsem si chystala můj proslov.
Konečně jsem se odhodlala a postavila jsem se. V tu chvíli zavál studený vítr a rozcuchal mi vlasy. Zapla jsem si mikinu, sice bylo jaro, ale ne, že by nebyla zima. Napřáhla jsem ruku s Pokéballem a vyhodila jsem ho do vzduchu. Pokéball se za letu otevřel, vyletěl z něj bílý paprsek světla a ten se poté zhmotnil v malého Parase. Poté se mi Pokéball vrátil zpět do ruky a já si ho dala do opasku. Sedla jsem si pár metrů od Parase a čekala jsem, jak bude reagovat na mě a na prostředí, ve kterém se nachází.